Kolektivní vlastnictví státu je krásná myšlenka pro lidi, kteří možná z nedostatku pracovitosti, možná z nedostatku invence, pravděpodobně nikdy nic vlastnit nebudou. Je to ale hlavně koncept, který nefunguje. Státní firmy jsou většinou neefektivní zombie prožírající a ničící soukromou prosperitu a bohatství.
A tak jsme zdědili z dob socialismu relikt: státní Českou poštu. A z nostalgie a jiných iracionálních důvodů jsme ji zachovali. A dotovali a dotovali a dotovali. A tak jako všem socialistům jednou dojdou peníze, které vám, občanům, stát ukradl, tak i situace ve státní České poště konečně přiznala karty a začala hrozit insolvencí. Ani to není překvápko, ani analýza důvodů není zajímavá. Donekonečna mlátíme prázdnou slámu.
Fascinující jsou ovšem drobné bizarní situace, které ten krach doprovází a které vykouzlily na mé tváři lehký úsměv. Vzpomněl jsem si na draka, co požírá svůj vlastní ocas. Vzpomněl jsem si na Slánského, jak pomáhal tvořit zlý systém, který ho nakonec požral. Pojďme si tedy prosvištět axiomy etatistů, na kterých etatisté stavějí svůj svět krásného, rovnostářského, státního neosocialismu:
- Stát musí zajištovat služby pro chudé. (Zaplatí to střední třída.)
- Stát musí chránit zaměstnance před zaměstnavatelem, aby ti žraloci podnikatelé chudáky zaměstnance nepožrali. (A stát si z toho sloupne asi 60 % pro sebe z práce zaměstnavatele.) Tudíž stát stvořil Zákoník práce.
- Státní firmy jsou nás všech, slouží nám všem a profituje z toho celá společnost; ne jen nějaký po zisku toužící soukromý majitel.
A tak k nám chodí pošťačky do naší ordinace a vykládají nám, jaké je čekají změny. Říkají si šlapky. Šlapou, chuděry, pěšky celé rajóny od rána do večera, některé mají taková ta bizarní nákladní kola. V dešti a plískanicích šlapou a roznášejí vám poštu a důchody. Jejich mzda se blíží minimální mzdě. (Ještě že ji ale máme, že? Představte si, jak by soukromé firmy určitě vykořisťovaly soukromé zaměstnance, kdyby jí nebylo. Předstatvte si, že za minimální mzdu totiž pracují celá gigantická 3 (!!!) procenta všech, tedy i státních, zaměstnanců – rozumějme, tato tři procenta jsou „vykořisťována“ tím, že vše nad rámec minimální mzdy dostávají výhodněji na ruku nebo v naturáliích.)
Ale i tak, s výplatami skoro u minimálních mezd, byl ten státní moloch těžkopádný a neudržitelný. V době krize už si ani bohatý středoevropský stát nemůže dovolit neustálé finanční injekce do mamutí zkostnatělé státní firmy.
O tom, že u nás prakticky z ničeho vykvetla soukromá Zásilkovna, fungující, efektivní koncept a nápad jedné chytré mámy na mateřské, která na tom nápadu už jen dřela a dřela, o tom se tady bavit nemusíme. My, libertariáni, to chápeme. Vám, etatistům, to nedojde nikdy.
Co se mi ale moc libí, je, jak státní Česká pošta řeší současnou situaci.
Místo rozvozu pošty obden nově dostanete poštu jednou za tři dny, aneb i babka na vesnici si halt na to dobro musí počkat. Axiom číslo 1 zrušen.
Propouštějí se státní zaměstnanci. Především se neprodlouží smlouva těm, co pro poštu pracují již tolik let, že by bez propuštění už museli dostat smlouvu na neurčito. Axion číslo 2 zrušen.
A především, nově dostanou smlouvu už jen brigádnici. To jsou totiž skvělí zaměstnanci, víme? Takový brigádník roznese poštu, dostane peníze na ruku (nebo účet) a státní firma se netrápí se sociálním, zdravotním a podobnými prkotinami. Axiom číslo 3 zrušen.
Je skvělé, jak státní podnik, který se má starat o všeobecné blaho, hledá techniky, jak obcházet státem vmyšlený Zákoník práce, a jak se státní manažeři snaží snížit ztráty státní firmy na úkor státních důchodů a svých, tedy státních zaměstnanců. Ono když stát dělá dobro, skončí to vždy podobně.
Vždy si vzpomenu na Orwela a jeho Farmu zvířat. Jak se neustále na zdi stodoly přepisovala poselství společnosti. Neustále se doktrína ohýbala a přizpůsobovala tak, aby vyhovovala současné vládnoucí elitě. Takže nově tedy stát dělá dobro, ale státní zaměstnanci pošty jsou z něj vyloučeni.
