Člověk se nevyplatí
Krom téměř panenské přírody (nebo aspoň přírody po hymenoplastice) mne vždy přitahovala dramatičnost Sudet. Když srovnáte Sudety teď a před sto lety, budete překvapeni, jak se mění pomalu. Staré německé nápisy snoubící se s novými nápisy na kšeftech pro německé kunčafty dávají takovou příchuť příhraničí. Chudého příhraničí.
Tu cestu neberu jako nutné zlo, ale vždy na ní krásně relaxuji, pokaždé si ji užívám. Když mluvíte denně s padesáti pacienty, chcete jen tiše projíždět krajinou, kochat se dramaty přírody a mlčet.
Staré továrny již zanikly a nové nevznikly a nikdy nevzniknou. Jen kolem Rumburku je pár montoven, které nebudu jmenovat. Tady snad funguje už jen zemědělství, lesnictví a pekařství. Ano, to právě Rumburk by se místo Pardubic mohl pyšnit titulem Město Perníku.
Projíždím kolem několika firem věnujících se zpracování dřeva. Nádherné pokroucené kmeny listnatých stromů polehávají u silnic a jako hejno mravenců se kolem motá bandička do sněda opálených Čechů, do půlky těla za každého počasí, a ty kmeny postupně mění na polínka. Nápis na plotě „Palivové Dříví“ dává tušit, kam se příběh toho dřeva bude dále ubírat. Vždy mě ta myšlenka trochu zabolí. Nedávno jsem byl nucen vybavit pár nemovitostí. A vybavit něco nábytkem už není levná legrace. Procházíte paláci plnými voňavých nábytků, ale jak pohlédnete na cenovku, okamžitě víte, že to, co jste ochotni koupit, je tak maximálně nějaká tenká poslepovaná dřevotříska.
Vážně neznám vůbec nikoho, kdo by vám do očí zcela upřímně řekl: Nelíbí se mi krásný masivní nábytek. Všichni to milujeme, ale ekonomicky jsme nuceni koupit drolící se dřevotřísku s nalepenou tapetou letokruhů dřeva. Já jsem to jednou nevydržel, koupil si masivní dubovou postel a honosně to nazval investicí (protože když koupíte postel v hodnotě lehce ojeté fábie, snažíte se přesvědčit svůj mozek, že se nejedná o konzum). Říkám dětem: „Koukejte si ji předávat z generace na generaci a vždy si vzpomenout na pradědečka!“ „Jasně, tati…,“ ušklíbnou se od Playstationu a já chápu, že se jedná jen o moji emoci, kterou už nikdo jiný se mnou nesdílí.
Mít takový jídelní stůl. A velkou dřevěnou lavici z masivu. Ale ne takového dvoucentimetrového, ale pořádný flák dřeva tlustého aspoň 10 cm. Truhlář se směje a říká: „To byste se nedoplatil, milý pane. Víte, dřevo je děsně drahý.“ Jak drahý???, říkám si. Válí se u silnic, krájí se na kousky a hází se do ohně. Jak může být takový poklad, po kterém všichni toužíme, takhle znehodnocován? Navíc, tolik lidí tu nemá práci.
Pořád přemýšlím, proč to, co mi připadá zjevné a logické, se ve skutečnosti nepromítne do reality. Ano, vím, přání otcem myšlenky. Toužím po něčem, ale nefunguje to tak. Toužím po tom, aby se ty kmeny proměnily v nádherný masivní nábytek, aby ruce, které neměly práci, ten kmen opracovaly, a aby si tím nábytkem někdo vybavil svoje bydlení a byl šťastný. Takový svět se snažím realitě vnutit. Přemlouvám vesmír: „Vždyť je to přece ekologické, dřevo je struktura polysacharidů vázající velké množství uhlíku, spálením ho jen vypustíme do atmosféry a údajně zhoršíme skleníkový efekt.“ Vesmír mlčí.
„Lokální produkt přece musí být levnější, než dovézt nějaký slepenec ze Švédska, navíc ta lepidla a dlouhá doprava založená na uhlíku, to je taky proti přírodě!!!“ Vesmír stále mlčí a dokonce mám pocit, že se jízlivě pousmál. Zkouším ho obalamutit jinak: „Podívej, pokud si koupím místní nábytek z místního stromu, peníze zůstanou doma, nepůjdou do zahraničí, tím finančně podpořím místní kraj, a tím dám šanci, aby se část lidí v kraji měla lépe, no ne? To už musí dávat smysl!“
Teď už se mi vesmír směje hurónským smíchem. „Ach ty hloupý blázne,“ říká mi, „nechápeš souvislosti: V tom nábytku není jen dřevo, je v něm i práce. Tolik moc práce, že kdybys měl zaplatit každou hodinu člověka, který na něm pracuje, dostaneš se na cenu ojeté fábie. Navíc to umíš umět, mít na to drahé nástroje, to všechno stojí peníze. Pak musíš produkt dostat k zákazníkovi. Celý ten obchodní řetězec je drahá sranda, představuješ si to jako Hurvínek válku. Člověk se nikdy nevyplatí. Dnes pracují jen stroje. Stroj pokácí strom, jiný ho namele na kousky, jiný ho nacpe s lepidlem do forem, další zabalí, zase jiný přepraví, a tak končí za přijatelnou cenu v obchodech. Tomu se říká úspora z množství, ty snílku. Tu neporazíš.“
„Neporazím?,“ snažím se smlouvat. „Co tak snížit cenu práce? Proč bychom měli chudým lidem, co chtějí ostatním dát nábytek, danit jejich práci? V Německu přeci kdo vydělá do 8000 eur ročně, nemusí platit daň z příjmu, pouze zdravotní pojištění. Nábytek se nemusí vozit na prodejnu, stačí hezké webovky, e-prodej, katalog, nebo dokonce nábytek na míru, klient si přes internet navolí rozměry a místní řemeslník už mu dodá přesně podle jeho rozměrů produkt na míru. Proč by nemohlo fungovat, že by OSVČ nebo zaměstnanec do příjmu 200 000 korun ročně nemusel platit žádnou daň? Všem se to vyplatí. Lidé začnou pracovat, dělat užitečné věci, dokonce i ty, které se doteď nevyplatily, peníze zůstanou doma a ještě ty lidi nebudeme muset živit na dávkách. Odpadní piliny by se mohly zplynovat a bez daní a regulací by se mohly používat na výrobu energie.“
Teď už vesmír jen protáčí komety na mléčné dráze. „Ach, kdyby ses radši věnoval své práci, ty snílku. Lidé nechtějí nižší daně, lidé nechtějí krásné věci, lidé nechtějí tvořit tak, jak bys neustále tvořil ty. Lidé chtějí dávky, podpory, dotace, daně, protože si myslí, že se daní bohatí a oni z toho něco dostanou, chtějí regulovat, protože co kdyby se někomu něco stalo, chtějí, aby jim státní úředník řekl, co si mají počít se svým životem.“
Naštvu se a odseknu: „Tss… tak si to teda spalte na popel.“ A za chvíli mne zase krajina ukolébá ke klidu, u silnice se pasou srnky a paprsky slunce prosvítající přes větve letitých stromů mi dělají přírodní stroboskop. Neumírejte, šeptám jim. Rosťte do nebes. Když umřete, všechny vás spálí na popel.
ZDROJE:
https://youtube.com/watch?v=EAhgBw5QryE&feature=sharehttps://youtube.com/watch?v=BIyj594teJs&feature=share
Martin Vavruša
Jsme vadné kusy
A zase po roce přijel do Liberce cirkus. Tedy Night of Warriors. Zašlá sláva minulosti, kdy celý event naplnil libereckou Arénu, tentokrát dávala jen slabou ozvěnu v místním kulturáku, stala se z toho taková klubovka.
Martin Vavruša
Kapitalismus prý drancuje zdroje
Jednoduché: Znáte uroboros? To je had, co požírá svůj vlastní ocas. Princip paradoxu. Tak jako kolektivní vlastnictví. To mělo za cíl spravedlivou distribuci omezených zdrojů, a nakonec vždy končilo plýtváním a bankrotem.
Martin Vavruša
Příjmové nůžky se dál rozevírají
Oblíbený argument všech socíků vždy fungoval. Pár lidí na světě vlastní většinu bohatství. Jsem mezi nimi? Ach ne! Proboha! Tak to je hnus!
Martin Vavruša
Překovejte meče na pluhy
Tak děcka, nedělejte prosím válku, dělejte mír – a zemědělství. Když RVHP zkolabovalo, ukončil se jeden z největších socioekonomických pokusů 20. století.
Martin Vavruša
Naše nejlepší zdravotnictví na světě nefunguje
Zdravotnictví je v krizi. Oprava: České socialistické centrálně plánované a od dob komunismu nereformované zdravotnictví je v krizi.
Martin Vavruša
Pracujte, plaťte a nevěřte na utopie
Dnes bych, přátelé, s vámi rád zavzpomínal na rok 2022. Podobná skupina lidí, které mne dnes nazývá utopistou, mne tenkrát nazývala arogantním hlupákem, který se vyjadřuje k věcem, kterým nerozumí.
Martin Vavruša
Vždy jsem byl komunista
A k tomu závěru jsem došel teprve nedávno. Ve světě ideologií a filosofií existuje tolik definičních a interpretačních nejasností, že se nakonec dva nesmiřitelné tábory nemohou dohodnout.
Martin Vavruša
Blamáž pokračuje
Poslední dva roky jsem vám již několikrát shrnul a celkem konsistentně odargumentoval, proč centralistické řízení zdravotnictví politiky a úředníky je stejně neefektivní jako produkce a distribuce dámských vložek v socialismu.
Martin Vavruša
Uvádění zdravotnických mýtů na pravou míru
Malá otázka: Co se stane, když zkřížíte dvě hory, které patří mezi nejvyšší na světě? Konkrétně Mount Everest a Kilimanžáro? Vznikne preparát, který léčí diabetes mellitus 2. typu.
Martin Vavruša
Kolik přesně bankrotů potřebujete?
Za dalekými horami a za dalekými lesy, byla nebyla jedna krásná země. Příroda tak nádherná, že by vám oči slzely. A přírodních zdrojů tak moc, že by každý v zemi mohl vést pohodlný a bohatý život.
Martin Vavruša
Trapný morální apel
Prostě se musím podělit s novým zážitkem. Na včerejšek jsem slíbil svým kluků, že je vezmu do bazénu. Ale podzimní rýmičky, škrábání v krku a plný nos ukázaly, že plán není optimální.
Martin Vavruša
Ohodnoťte svého lékaře
Znáte to, jdete k lékaři a je to tragédie. Mizerný výkon. Nebyl ani příjemný, dlouhé čekací doby, a nakonec jste nedostali to, co jste si přáli.
Martin Vavruša
Chceme vyšší mzdy a plné regály
Konečně jsem po dlouhé době zase vypadl mezi lidi. Rozumějte – mezi lidi, ne mezi doktory, sestřičky, pacienty, lékárny, ale mezi člověčí lidi v pravém slova smyslu, bez jakýchkoli přívlastků.
Martin Vavruša
Pandemie smrtící drogové závislosti, o které se mlčí
Věřím, že ono jako nelze pořád mluvit o všem. A témata, na která nemíří zrovínka světla našich médií, jako by neexistovala.
Martin Vavruša
Zachraňte Martínka.
Českou republikou otřásl další zajímavý případ. Malý Martínek trpí vzácným genetickým onemocněním. Dobrá zpráva je, že lidstvo ve svém výzkumu došlo již tak daleko, že dokáže pomocí genové terapie tento stav léčit.
Martin Vavruša
U těchto diagnóz vás systém nechá klidně zdechnout (i když by nemusel)
O chybějících lécích a patologickém vlivu státních regulací napříč všemi procesy od registrace až po distribuci léčiv jsme již popsali stohy papírů a společně jsme si zanadávali.
Martin Vavruša
Zklamaný svazák František Kaluža zmatkuje
Narodil se do dělnické rodiny, což bylo v dané době jako vyhrát jackpot. On se člověk prostě musí umět narodit. A jak se narodíte do dělnické rodiny, máte dveře otevřené.
Martin Vavruša
Hoří, má francouzská Panenko!!!
To je ovšem zase lapálie, viďte, na tom dalekém západě, který byl pro nás šedesát let v komunistickém režimu takovým vzorem.
Martin Vavruša
Rozdávám knihy, aneb Recept na prosperitu
„Nejsme jako Švýcaři. Jejich řešení by na nás nefungovalo. My jsme Češi – hop hop hop, kdo neskáče, není Čech.“
Martin Vavruša
Je odporné, aby na nemocných lidech někdo vydělával. KDOKOLI!
Přesně tak to je, mojí milí indoktrinovaní, i již od-indoktrinovaní čtenáři. Tento bazální morální imperativ máme my Češi přímo vepsaný v genech. Někteří si ho dokonce nechají tetovat na záda.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 59
- Celková karma 31,38
- Průměrná čtenost 6280x