Stát mě vyhnal

Představte si krásnou zemi uprostřed Lužických hor, kde mluvíte česky, máte výplaty jako v Německu a ceny jako v Polsku. Začíná to jako krásná fantasy, ale vlastně to je jen fenomén Zittau.

Část Sudet, tam, kde se potkávají hranice tří států, se právem nazývá trojzemí. Krom jedinečné přírody

a stále doznívajících dramat druhé světové války, které jsou patrné především v architektuře a složení obyvatel, nabízí oblast trojzemí zajímavé ekonomické anomálie. Na české straně potkáte města jako výstavní Liberec, tak i méně výstavní Varnsdorf či Rumburk. V Polsku máte městečko Bogatynia a aktuálně populární důl Turow, kvůli kterému vedeme s Poláky bratrovražednou válku až v dalekém Bruselu. A v Sasku, které stále má v celém spolkovém Německu pověst jako ošklivá, chudá a zanedbaná popelka, máte městečka jako Zittau, Löbau, Ebersbach, Bautzen a Görlitz.

Export českých lékařů do Německa v masivním měřítku začal už před dvaceti lety.  Zatímco levicoví lékaři děkovali a stávkovali, my trochu pravicoví neděkovali a odcházeli. A stále dokola jsme zdůrazňovali, že se nejedná pouze o výplatnice, ale o celý systém vzdělávání a polosocialistického zdravotnictví, které je nepřátelský jak pro pacienty, tak pro lékaře.

Už tenkrát byly personální poměry napnuté, už tenkrát byly nemocnice beznadějně přeplněné a personál na pokraji kolapsu. To vám potvrdí jakýkoli lékař, který v systému pracuje. A to se nám tenkrát o nějaké pandemii nezdálo ani v těch nejhorších snech. Každý z vás už si jistě sám domyslí, do jaké míry pandemie zatížila zdravotnictví a do jaké míry spíše demaskovala žalostný zdrav zdravotnictví dost nemocného už před pandemií. Tak jako virus složil nemocné jedince, tak celá pandemie skládala nemocná zdravotnictví po celé Evropě.

Nejprve se lékaři rozeběhli do všech klinik po celém Sasku, Braniborsku a Bavorsku. Každý měl zhruba podobný příběh jako já. Přesídlil se, naučil se jazyk, integroval se do německého vzdělávání, složil zkoušky a dostal se v systému na pomyslný vrchol pyramidy. Češi jsou v Německu všeobecně velmi dobře přijímaní, protože nemáme zase až tak odlišnou kulturu, celkem dobře jsme schopni naučit se němčinu a máme stále ještě dobré vzdělání a pracovní návyky. Přijímají nás jak nadřízení, tak i pacienti, a vždy vidíte upřímnou radost v jejich očích, když se dozví, že jste Čech. Cítíte se prostě Wilkommen.

Po zhruba 5 až 7 letech ale začnete cítit jistou sociální deprivaci. Němci mají stále odlišnou náturu, jiný humor, jinou společnost. Češi mají rádi legraci, i trochu nekorektní, mají rádi, když věci fungují a nepotřebují se příliš nechat zdržovat formalistickými pravidly, když neslouží svému účelu. Po čase dokonce i trochu naspoří a přemýšlejí, co si počít s kapitálem a jak vhodně investovat. V ČR máte stále příbuzné, rodinu, přátele a kulturu, která vám je blízká. I když perfektně ovládáte jazyk, stále v lehkých nuancích cítíte jazykovou bariéru a komunikační provoz nikdy nebude tak dokonalý a plynulý jako v jazyce mateřském.

Někteří z nás, včetně mne, se pokusili jako lékaři s atestací vrátit do ČR a dělat hezkou, čistou, standardizovanou medicínu v českém zdravotnictví. Někomu se povedlo opět reintegrovat, ale co vím já, mnozí z nás prošli další deziluzí a zjistili, že problémy, kvůli kterým jsme před 10 lety český systém opouštěli, se spíše prohloubily a chronifikovaly. Myslím, že skoro žádný v Německu atestovaný lékař už nedokáže v ČR pracovat pod českým primářem. Zbývá vám jediná možnost: soukromá praxe v nějakém oboru, kde hyperregulovaný systém soukromý sektor milostivě toleruje, nebo se vrátíte zpět do Německa.

Ale co tak investovat do nemovitosti v ČR, pracovat v Německu a utrácet v korunách? Co prostě nemuset se rozhodnout a mít obojí? A tak se stalo, že se příhraniční nemocnice v Sasku staly předmětem zájmu právě takových lékařů. A byly to právě ty nemocnice, které trpěly ohromným nedostatkem německých lékařů, kteří již pracují v Mnichově, Berlíně, Frankfurtu, Hamburku nebo Essenu. Úžasně se tu potkala nabídka s poptávkou. Ani privátní sektor v Sasku nezůstal stranou a čeští lékaři začali kupovat i své vlastní lékařské praxe. Světe, div se, funguje to skvěle a radují se obě strany.

Sedím si tak ve své nové praxi na Schrammstrasse 30 a probírám se propouštěcími zprávami svých pacientů. Držím v ruce už 15. dokument, každý z jiného oddělení a dokonce z různých nemocnic. A od vedoucího oddělení, přes atestovaného lékaře, až po asistenta, všude uvedená česká jména s titulem MUDr. Jen občas na pozici primář oddělení zahlédnete německý titul a německé jméno, ale to už je spíše taková rarita. A netýká se to jen nemocnice v Zittau, ale i Ebersbach, Görlitz, dokonce i Bautzen.

Jedna milá německá babička mi svěřuje: jsme moc rádi, že jste tady a že nás léčíte, bože, co bychom tady bez vás Čechů dělali. Krásně se o nás staráte a jste dokonce i veselejší a milejší než ti němečtí doktoři. Další pacientka je taková spíše ráznější prodavačka: vláda by nás tu jen nechala pochcípat na běžné nemoci, jsme rádi, že aspoň Češi nás tu léčí.

Následuje sestřička z kardiologie v nemocnici v Zittau. Ptám se jí: Kolik tam v nemocnici přibližně máte celkem Čechů? Chvíli přemítá a pak říká: U lékařského personálu už to bude kolem 90 %. Čekal jsem velké číslo, ale tohle procento mne vážně zaskočilo. A ona dodává: U středního zdravotnického personálu to může být tak 40 %.

Nedalo mi to a začal jsem se ptát kolegů v jiných příhraničních nemocnicích. A na hranicích s Bavorskem je to podobné. V německém příhraničí vlastně máte skoro stoprocentní české nemocnice.

České zdravotnictví už 20 let tiše personálně krvácí a ztrácí „smetanu“ na mléce. Ztrácí lidi, kteří jsou ochotni vystoupit z komfortní zóny, jsou mentálně schopni vystudovat lékařskou fakultu a navíc i cizí jazyk na takové úrovni, že jsou schopni v něm bez potíží komunikovat a léčit. A Němci by byli hloupí, aby smetanu nekoupili, notabene když je stojí cenu běžného mléka. 

V roce 2020 dle statistik saské lékařské komory pracovalo v Sasku 427 českých lékařů. Podle statistik spolkové lékařské komory pracovalo v roce 2020 v BRD 1200 českých lékařů. Poláků v témže roce pracovalo o tisíc více, což v přepočtu na počet obyvatel Polska není víc zase o tolik. Nicméně o 20 více Slováků a o 600 více Maďarů je už statisticky zajímavější číslo. Statistiky vyhrávají Rumuni, kterých tam pracuje kolem 5000.

Pro zajímavost a srovnání: krajská nemocnice v Liberci má asi 350 lékařů, okresní nemocnice v Turnově asi 40. Tedy Češi pracující v Sasku by postavili jednu velkou krajskou nemocnici, nebo 10 menších komunálních nemocnic. V celém Německu by takové velké nemocnice Češi obsadili cca 4, nebo plných 30 nemocnic okresního typu.

V roce 2020 pracovalo v ČR ca 50 000 lékařů (v Německu asi 400 000). Z celkového počtu je tedy v Německu pouze 2,5 % všech lékařů pracujících v ČR, což je uklidňující číslo, zajímavá je ovšem jejich koncentrace v příhraničí a fenomén pendlerství, který z jasných geografických důvodů nenajdete ani u Slováků, ani u Rumunů. A u Poláků jen částečně. Ekonomická logika zkrátka velí: vydělávej eura, utrácej koruny, ale tankuj v Polsku (kde v současné době natankujete litr nafty za 29 korun).

Ačkoli 2,5 % je to jen pokud to přepočítáme na počet hlav, zdaleka to nemusí být 2,5 % práce, co chybí. Musíte si uvědomit, že registry registrují spoustu lékařů, kteří jsou buď v důchodu, nebo na mateřské, nebo jen na minimálních úvazcích, jen nějaké procento všech těch hlav táhne celé břemeno. A buďte si sakra jistí, že těch 2,5 % pracujících v Německu jsou právě ti tažní koně, kteří znamenají klidně i 10 % chybějící práce v ČR.

Dodám ještě, že ačkoli přímé daně tito pendleři platí dle daňového domicilu tam, kde mají výplatu, tedy v Německu, nepřímé daně platí tam, kde utrácejí, tedy v Polsku a v ČR. To připomínám jen na okraj a preventivně pro všechny agresivní levičáky, kteří po přečtení tohoto zahájí nenávistnou rétoriku ve stylu: český stát vám dal vzdělání, tedy byste měli léčit české důchodce. Nebo: zaplaťte si školu a pak si táhněte. Jinými slovy, tito lékaři dovážejí německé výplaty do ČR a tím zvětšují HDP České republice, a za to bychom jim mohli ruce líbat. Navíc utrácejí své výplaty v kraji, kde je jich největší nedostatek – v příhraničí.

Zkrátka kdyby daňové a vzdělávací podmínky v ČR byly přívětivější, spousta Čechů by se do své vlasti ráda natrvalo vrátila. To stát nás vyhnal. Jeho regulace, jeho daně, jeho socialismus. Věřte mi, lékaři se chtějí vrátit. Pojďme systém deregulovat, vzdělávání kultivovat a daně snižovat, ať nemusíme spoléhat na importované lékaře z Dagestánu. Spousta Čechů se strašně ráda vrátí, pokud budou pracovní podmínky v ČR snesitelné. Jedna věc je jistá: vyhrožováním ani vydíráním nás zpět nedostanete.

Více o daních na https://sichtarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=783097