Vždy jsem byl komunista

A k tomu závěru jsem došel teprve nedávno. Ve světě ideologií a filosofií existuje tolik definičních a interpretačních nejasností, že se nakonec dva nesmiřitelné tábory nemohou dohodnout.

Takže znova, pomalu a pěkně od píky. Komunismus jako myšlenka vychází jako velmi hezká idea v éře, která by se dalo shrnout pod pojem feudalismus. Feudalismus má nějaké mocenské centrum, které vykořisťuje ubohý lid. Ať je to aristokracie, jejíž členové měli štěstí, že se narodili do rodiny s modrou krví, nebo to byla buržoazie, lidé spříznění s vládnoucí kastou tyjící z cechů a monopolů.  A pak přišel komunismus. My, lid, si postavíme domy, postavíme si továrny, postavíme si infrastrukturu a vše bude naše. Nikoli aristokratů. Nikoli buržoazie. Nikoli panovníka.

Nemyslete si, já jsem film HEJ RUP s Werichem a Voskovcem úplně miloval a myšlenka společného díla ve mně vždy silně rezonovala. Dokonce si myslím, že moderní civilizace stojí právě na dělbě práce, na spolupráci a specializaci na jednotlivé činnosti, na kooperaci, na koordinaci, na dlouhodobých projektech a vizích. A plody práce se potom „spravedlivě rozdělí“ mezi všechny. Myslím, že až sem by s tímto textem nemuseli mít problém ani kolektivisté, ani libertariáni.

Ďábel se ale skrývá v drobných detailech.

Jak tuto myšlenku reálnými kroky naplnit? Pokud chcete, aby tak ohromný celek fungoval, musíte mít k dispozici jednotný komunikační jazyk a jednotný komunikační kanál – a ten jsou peníze. Ano, je mi to líto, pokud tomu nevěříte, ale peníze, pokud to jsou čisté a žádnou centrálou neničené peníze, mají úžasnou komunikační a signální funkci. A soudruzi, kteří tento nástroj podcenili, nebo nedej bože se ho pokusili odstranit jako příčinu zla, často dovedli společnost na práh hladomoru. A někdy až za něj. Peníze dokáží včas naznačit, čeho je málo a čeho je moc, co chybí a co nadbývá, který model je lepší a efektivnější a který horší. Dokáže ocenit pracovité a kreativní a dát jim spravedlivou odměnu a dokáže poznat líné a zpátečníky a spravedlivě jim dát malou odměnu.

A nejlepší na tom je, že díky penězům může hlasovat všech 100 % obyvatel nějaké komunity o tom, jak věci mají být, a tuto činnost nemusí velmi špatně a neefektivně vykovávat nějaký profesionální vládce nebo byrokrat. Chybí instalatéři? Cena jejich práce začne narůstat. Nadbývají pokrývači? Cena jejich práce bude klesat, dříve či později se pár pokrývačů rozhodne přeškolit na instalatéry a ceny se opět vyrovnají a potřeby společnosti se uspokojí.

S takto ďábelsky rychlou a přesnou technikou vyrovnávání nestabilit nikdy nemůže soutěžit žádný sebelepší byrokrat. To, k čemu došlo ve 20. století, nebyla žádná spolupráce, jak si ji představuji já. Nebylo to o komunitě lidí, kteří se rozhodnou spolupracovat, něco spolu vybudovat a podělit se spravedlivě o plody své práce. Co se mne týče, byl to opět nějaký neo-feudalismus, který si jen vyměnil symboliku a PR. Vznikla strana, z ÚV KSČ se stala vládnoucí elita a tito neoaristokraté a neoburžoazie opět tyla z centrálních zákazů, příkazů, centrálního plánování, daní, ožebračování lidu. Všichni jsme si byli formálně rovni, ale někdo měl barevnou televizi a někdo neměl nic a spousta lidí nevykonávala vůbec žádnou činnost, a přesto dostávala mzdu – a ne, tohle není spravedlivé ohodnocení za práci, pokud někdo žije z toho, že je ve správné kastě. A rozhodně nerozhodují lidé v komunitě o svém osudu. To byl pěkný shit-komunismus.

Kdyby se teď opět vynořila Atlantida, ztracený kontinent by vyplaval z moře a byl neobydlen a já bych měl to štěstí, že bych mezi prvníma na to přišel, rozhodně bych zavolal: Hej, máte všichni plné zuby dnešního EU-feudalismu? Pojďme se konečně sebrat a udělat komunitu. Ano – komunitu, jako společnost lidí, která spolupracuje, nikoho neožebračuje a která rozvíjí společnost k prosperitě. Třeba bychom našli milion nespokojených lidí, doplavali bychom na nový kontinent a řekli bychom si: Pojďme si říci, podle jakých pravidel bychom všichni měli žít, pojďme ta pravidla dodržovat a pojďme si v těch pravidlech pojistit, aby zde už nikdy nevznikl nějaký nový feudalismus, i kdyby si půjčil nějaké atraktivní společenské téma a oblékl se do jeho hábitu. Třeba zelený feudalimus. Nebo metoo feudalismus.

Nebudu tady filosofovat, co by měla obsahovat taková společenská dohoda, shodneme se ale na tom, že vhodné jméno pro takový dokument by jistě byla „Ústava“.  Kdybych o ústavách nevěděl vůbec nic (a to se tomuto stavu celkem dost blížím), položil bych si jednoduchou otázku, podobně jako ten, kdo si kupuje auto a neví nic o autech. Jaká existují auta, jak jsou s nimi jejich zákazníci spokojení, kolik stojí a jak vypadají za 10 let ježdění, jak jsou poruchová a kolik stojí náhradní díly? I tady bych se rozhlédnul, jaké ústavy existují, jak které státy pod nimi prosperují a jaké problémy kvůli takovým ústavám vznikají. A pokud byste to s rešerší mysleli vážně, určitě byste nepřehlídli USA, Švýcarsko, Irsko, Nový Zéland.  Určitě byste ignorovali Írán, Rusko a Čínu.

Určitě byste neminuli knížku od Pavla Kohouta „Ústvit“. Excelentní dílo, které trefně našlo slabiny a neuralgické body české společnosti a nabídlo technické řešení. A také byste asi neminuli ústavu Liberlandu, fiktivní země s nefiktivní Ústavou, na které se podíleli lidé, kteří se celý život zabývají jen ústavami a jejich slabinami.

Rozhodně bych v dané zemi chtěl rovné, předvídatelné a jednoduché právo, které si nikdo nebude nikdy moci ohnout dle svých potřeb.  Rovnost před zákonem je pro mne samozřejmostí. A opravdu, rovnost před zákonem není rovnost na výplatnici, rovnost pohlaví (jako lékař znám pohlaví, která opravdu nejsou rovná), nárok na něčí peníze, nárok na wifi zdarma a nárok na bydlení.

Chtěl bych, aby nikdy nevzniklo mocenské politické centrum, které by ostatním vykládalo, jak mají žít, co mají jíst, jak se mají oblékat, jakou hudbu mají poslouchat, kdy a za kolik mají pracovat a co si za ty peníze mohou koupit.

Chtěl bych zákaz zadlužování naší komunity, protože společný dluh je společná krádež.

Rozhodně bych chtěl, aby nikdo neměl právo podílet se na plodech mojí práce skrze daně, inflaci a regulaci.

Chtěl bych, abychom si pomáhali dobrovolně, podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí a lidsky. Starali bychom se o nemocné a staré a měli bychom k tomu lepší nástroj než přerozdělování – a to prosperitu.

Přál bych si, aby nikdo nemel šanci jakkoli kontrolovat měnu.

A přál bych si spoustu pojistek pro příští generace, aby náhodou feudalistické ideologie neprosákly do naší komunity za pár generací.

Právo bránit se zbraní a právo na držení zbraně, žádný vůdce ani diktátor nikdy nemůže vyzvat lid ke kapitulaci a odevzdání zbraní.

Právo používat hotovost a jakoukoli měnu si lid přeje, aniž by jim to někdo mohl jakkoli zakazovat.

Právo používat jakýkoli jazyk a jakékoli náboženství, které si neklade za cíl jakoukoli kumulaci moci a zůstane pouhou duchovní disciplínou.

A ty prezidenty, soudruhy, potentáty, ty bychom fakt nepotřebovali. Jsem ochoten i tolerovat bohaté továrníky, podnikatelé a finanční elity, pokud ústava zabezpečí, že jakékoli bohatství není dost velké na to, aby narušilo rovnost před zákonem.  A my víme, že soudruzi byli vždy nad zákony, které platily pro lidi. Když nabídneme lidem takovýto systém, zjistíme, že se na něm shodneme skoro všichni a že skoro všichni kritizujeme moderní feudalismy, jen u toho používáme jiný slovník.

Troufám si tvrdit, že za 20 let by takováto komunita byla nejvyspělejší zemí na celém světě. A jistě ne proto, že by za 20 let z ničeho postavila na skále skvělou infrastrukturu. Prostě jen proto, že garancí nedotknutelnosti soukromého kapitálu a kategorickým odmítnutím kohokoli trestat za úspěch či za práci, by Atlantida nasála elity a kapitál z celého světa. Ten rozvoj by byl enormní. Proti Atlantidě by i USA-feudalismus bledl závistí.